Dnes to bude smutné a totálně mimo mísu – jenže vypsat se z bolesti prý někdy pomáhá, a tak to zkusíme.. Tenhle blog má být sice hlavně o vaření a o jídle, jenže teď jsem sama v koncích – co si má člověk uvařit, když mu umře pes?! Z médií by jeden usoudil, že správné jídlo je lékem na všechno: na stres, na nervy, na spánek, jídlo na krásu, jídlo na mládí, jídlo na depresi. Co když vás ale drtí smutek a výčitky vám nedají spát?! Nevím. Tohle je na mě tak těžký kalibr, že to ani vagón arašídového tryptofanem narvaného másla nespraví.
Snad ještě horší, než pocit ztráty někoho blízkého, je pocit naprosté marnosti a zoufalosti nad plynoucím časem, který se nedá zastavit. Třináct let tu byla – najednou je pryč. Už vás nikdy nepřivítá, nevzbudí štěkotem uprostřed noci, nepřekvapí tím, že snědla dvě kila masa i s nákupní taškou.
Včera byla ještě štěně – dnes jako by se po ní slehla zem. Vy sami jste se za tu dobu téměř nezměnili, zahrada vypadá pořád stejně, i kočky po ní běhají, jako by jim čas vůbec neublížil. Jeden člen rodiny ale přesto chybí.
Výčitkám se nikdo neubrání, i když k nim není racionální důvod - Sharon měla od narození všechno, co si jen může pes přát. Od prvních momentů - nikdy neopomenu zdůraznit, že jejím osvojením jsme ji zachránili před utracením – až po ty poslední. Lásku a pozornost celé rodiny, pestrou a variabilní „psí partu“, luxusní žrádlo, velkou zahradu přes den, teplou postel na noc. Podívala se s námi do Rakouska, do Maďarska i do Jizerek, v rámci možností navštívila bezpočet restaurací, tenisových kurtů a obývacích pokojů každého, kdo nebyl vysloveně proti (a někdy i těch, co proti byli – promiň, babi..).
Jakožto „honiči“ pocházejícímu z Afriky se jí dostávalo náležité péče, aby na svoje geny nezapomněla – dvou, tří i čtyřhodinové pěší túry za každého počasí nebyly výjimkou, stejně jako „aspoň obejdem zahradu“ v kteroukoli denní i noční hodinu, kdy se nezdála úplně stoprocentně spokojená a vyřáděná.
A přesto.. Přesto se její kroky po několika dlouhých letech výrazně zpomalily, srst zešedla, svaly ochably. Z dlouhých procházek se staly krátké až žádné, z očí se jí vytratil onen šibalský psí výraz a nahradil ho výraz slepoty a dezorientace. Její motorické dovednosti rychle chřadly, stejně jako schopnost udržet svěrače. Poslední, téměř ležící rok, byl už (doslova) jenom o hovně, obrovská zkouška lásky, trpělivosti a vůle všech zúčastněných. Sama jsem se k ukončení toho trápení několikrát (bez emocí) přikláněla, to jsem ale nemohla vědět, jak moc to se mnou zacloumá. Na skutečný konec vás totiž nikdo nepřipraví, stejně jako na bolest, kterou si chtě nechtě musíte projít. A i když to nějakou dobu potrvá, od začátku věříme, že Sharon není sama a je ve zvířecím ráji. A pokud v něm není, tak prostě jenom spí. Zvířátka neumírají, zvířátka usínají..
Sharon 2. 5. 2002 – 19. 12. 2015
2024 ©