Klišé je jako máku a já potřebuji psát jako sůl :) A proto si dáme další článek na podobnou notu! Pro ty, kdo nejsou v obraze - plný nesmyslných klišé a lidových pořekadel. NUŽE: Hledím jako vyoraná myš na budík a třesu se zimou jak osika. Nic naplat, ranní ptáče dál doskáče, a navíc, je tu DEN DÉ a je čas kousnout do kyselého jablka. Není mi do zpěvu, ba ani do skoku – jít na dnešní termín je čiré bláznovství, uvážíme-li, že mám v hlavě totální okno a motám se jak vítr v bedně. Ale odvážnému štěstí přeje, pomyslím si v bláhové naději, hodím se do gala, prásknu do koní a utíkám do školy, jako by mi za patami hořelo. „Tfuj tfuj a zlom vaz, držím ti palečky,“ volá za mnou spolubydlící dobrosrdečně.
Běžím s větrem o závod (a ve vlasech)..
..s jazykem na vestě doběhnu na půdu své alma mater – a následně div nevystojím důlek při čekání, než na mě dojde řada. (Což vůbec nehraje roli, protože některé věci si člověk do hlavy nenacpe, ani kdyby čert na koze jezdil.)
Kolem poledne je čas strčit hlavu do oprátky.
Vejdu na scénu a prohlédnu si zkoušející – no nazdar, tady mi pšenka nepokvete. Všechno známé firmy: jedna malá, křivá, tváře divé, hlas vichřice podoba, druhý, švihák lázeňský, třetí, strašák do zelí – sečteno a podtrženo, mám chuť si hodit provaz. Nebo ručník do ringu?
Ale kdepak, toho bohdá nebude, abych z boje utíkala!
Vytáhnu číslo – a kostky jsou vrženy. Chvíli vařím z vody..
chvíli blafuju, chvíli balancuju na tenkém ledě. „Jde o mezinárodní úmluvu.. ehm, velkého významu.. s s.. s velkým dopadem na celosvětové dění,“ moje slova vyšumí do ztracena, jeden zkoušející obrací oči v sloup..
druhý mi visí na rtech. Chudák čeká, až přestanu chodit kolem horké kaše a doberu se k jádru pudla. Ale to jsi na špatné adrese, pomyslím si. Nadále mlčím jako ryba..
..ale v koutcích mi začíná nezadržitelně cukat. Zdá se, že můj osud je zpečetěn.
Ještě chvíli zkouším uplést z hovna bič, ale polednici neoblafnu. „Kde byla podepsána?!“ zahřmí vítězoslavně. Ve vzduchu visí otazník, ticho v místnosti by se téměř dalo krájet. V beznaději valím bulvy..
ale je čas se rozhodnout. Hop nebo trop!
„V Německu?“ střelím od boku. „No slečno, tak se uvidíme v příštím semestru,“ sebere mi vítr z plachet a zasměje se jak měsíček na hnůj. Úsměv jí vrátím, přičemž v duchu udělám dlouhý nos, posbírám si svých pět švestek a vysmahnu ze dveří. Venku se konečně rozesměju z plna hrdla. Pěkně jsem to vymňoukla, jen co je pravda.
Inu, poučení pro příště? Není každý den posvícení :-)!
2024 ©